Poslouchej své tělo. Co když ale nemá pravdu?

Vyplatí se tělo poslouchat VŽDY? Kdy má pravdu a kdy ho raději nenásledovat?

„Poslouchej své tělo“ už pravděpodobně slyšela každá z nás. Pojďme se podívat, kdy je tato rada skvělá a kdy se raději vnitřnímu pocitu těla vyvarovat.

Proč vnímat své pocity

Protože můžeme včas zachytit varovné signály, které nám tělo dává. Trpíte migrénami? Jste pravidelně unavená nebo vás bolí záda?

Tím nám tělo naznačuje, že něco není v pořádku. Na první pohled to nemusí znít jako dobrá zpráva (proto často tyto projevy nevidíme či vidět nechceme).

Pozitivní na tom je, že si problém můžeme připustit, reagovat na něj a začít hledat příčinu.

Tělo nám naopak může vysílat i dobré signály. Cítíte se po některých aktivitách či potravinách lépe? Paráda! Proč tuto vědomost nevyužít a nedopřávat si jich více?

Proč tělo neposlouchat?

Uvedu dvě rozdílné situace:

Pokud léta pravidelně cvičím a jsem fit, dokáži svému tělu (co se fyzické kondice týče) naslouchat. Dobře vnímám, kdy je tělo připraveno na náročný trénink a kdy raději cvičení vynechat, protože jsem unavená a zbytečně bych se přetížila.

Vzhledem k dlouhodobé osobní zkušenosti vím, co mi tělo říká a tak jej mohu následovat.

Co když mám ale nadváhu a na cvičení nejsem zvyklá?

Jelikož pohyb pro mě představuje určitý výstup z komfortní zóny, je to něco „nepříjemného“ a nechce se mi vyjet ze zajetého stereotypu, pravděpodobně mi tělo řekne „Kašli na to, necvič. Dej si raději čokoládu.“

Cítíte ten rozdíl?

To však neznamená, že se u druhého uvedeného příkladu musím k pohybu za každou cenu donutit. Stejně tak jako v první „fit variantě“ mám naprosté právo být unavená a proto v daný okamžik sport odsunout.

Doporučuji se však v každém případě sama sebe zeptat, proč se mi nechce. Je to způsobeno mou leností, prokrastinací nebo mám doopravdy reálný důvod, proč konkrétní věc neudělat?

(a pokud doopravdy potřebuji činnost odložit, vyhradit si na ni v diáři jiné volné místo).

Uvedu to ještě na mém příkladu z vlastního života.

Snažím se ve svém jídelníčku vynechat bílé pečivo. Ne, že bych ho neměla ráda (právě naopak!). Někdy ale neodolám a v pekárně si koupím třeba čerstvě upečený croissant. Kdy si to ale „dovolím„?

Snažím se poslouchat vlastní tělo a ptám se sama sebe, proč mám na něj chuť?

🌸 Chci tím zabít nudu?
🌸 Je to jednodušší, než vymýšlet něco jiného k snědku?
🌸 Dá si ho kamarád, takže si ho automaticky u pokladny objednám také?
🌸 Mám špatnou náladu?

Pokud je odpověď ANO, raději si pečivo odpustím. ❌

Někdy mi tělo však řekne, že je v pořádku si dopřát něco příjemného. Jen pro ten hezký požitek – ne proto, že něco musím (třeba že musím zahnat smutek).

Pokud jsem stále na vážkách, pomáhá mi zeptat se sama sebe: budu mít po snězení špatný pocit nebo výčitky svědomí? Pokud ne, jdu do toho! Pokud tuším, že ano, snažím se nejít za každou cenu proti své vůli/tělu.

Proto bych raději než „Poslouchej své tělo“ použila:

Zkusíme to? 🙂