Proč samy sobě lžeme? aneb na růžovo natřená nepravda

Vidět realitu takovou, jaká doopravdy je, není vždy snadné. Každá se na „stejný“ vnější svět díváme svýma očima, máme za sebou jinou cestu, koukáme na něj skrz vlastní zkušenosti a proto i realitu každá z nás odlišně vnímá.

A to je naprosto v pořádku.

Proč ale máme tendenci si vlastní realitu zkreslovat ještě více, než je nutné?

Nejdříve vám povím příběh ze svého života:

Kolegyně, se kterou jsem sdílela kancelář, zamykala dveře pokaždé, když z ní odcházela (a nikdo jiný v ní nezůstal). Dělala to i v případech, kdy si šla umýt ruce na 20 metrů vzdálenou toaletu – kancelář opustila tedy asi na dvě minuty.

Toto nastavení, které požadovala i po mně, jsem nechápala a podvědomě mě to otravovalo.

Proč mám pořád myslet na to, že musím mít u sebe klíče? Proč se mám namáhat odemykáním, když jdu z kuchyňky a mám plné ruce nádobí? Přišlo mi to zbytečné.

Sama sebe jsem však byla dlouho schopná přesvědčovat o tom, že mi to nevadí. Chlácholila jsem se větami typu „Dává to smysl“, „Je to pro naši bezpečnost“, „Nikdo nám alespoň nic neukradne“.

Někde hluboko uvnitř jsem se však obávala, že by kolegyně moje nezamykání nepochopila a v kanceláři tak vznikla nepříjemná atmosféra.

Byla jsem z celé situace nervózní a proto se přesvědčovala, že mi to nevadí. Proto jsem dále zamykala. Když se tak náhodou nestalo, spěchala jsem vždy rychle s černým svědomím zpátky do kanceláře, aby na to ona nepřišla.

A pořád mi nedocházelo, že sama sebe šálím.

Proč jsem (si) to tedy dělala? Proč jsem sama sobě lhala?

Protože jsem měla strach. Strach z toho, že přijde konflikt s kolegyní a já mu budu muset čelit. Strach z toho, že bude v kanceláři dusno. Z toho, že budu muset vystoupit ze své komfortní zóny.

Vnitřní pocit (intuice, podvědomí – jak chcete :-)) nás upozorní, že se nám určitá situace nelíbí (může se projevit nervozitou, napětím apod.)

V tu chvíli přispěchá na pomoc mozek – přehluší pocity a nabídne nám logické důvody, proč se pocity nezabývat. My se těmito důvody uchlácholíme a vyhneme se tak případnému řešení problému.

To zní skvěle, ne? Vždyť existuje něco, co nás ochrání.

Co je tedy za problém?

Nazývá se sebe-klam. Na první pohled se to může zdát jako bezpečné místo. Potlačujeme zde však samy sebe a své potřeby, nepřipouštíme si vlastní nespokojenost a proto s ní nemůžeme nijak pracovat.

První krok je tedy připustit si, že se mi něco nelíbí.

Jaké další nepříjemné pocity se mohou schovávat za sebeklamem?
✔️ nedostatek odvahy
✔️ strach
✔️ přání, aby něco byla pravda
✔️ přání, aby něco pravda nebyla
✔️ nízké sebevědomí
✔️ situace, ve kterých se necítíme komfortně (např. uvědomění si, že nemám ráda svou práci – ale peníze prostě potřebuji)
✔️ bolest – fyzická i psychická
✔️ obavy

V mém případě se situace změnila tehdy, když kolegyně odjela na dvoutýdenní dovolenou. Kancelář jsem měla sama pro sebe a asi správně tušíte, že jsem ji zamykala pouze tehdy, pokud jsem jí opustila na delší dobu.

Došlo mi to až po pár dnech. Sama jsem byla schopná se přesvědčovat o něčem, co není pravda. Jakmile zmizel element, kterého jsem se obávala (strach z konfliktu), dostala jsem odvahu si přiznat věc tak, jaká doopravdy je.

V čem nám uvědomění sebeklamu může pomoci?

1) Víme, jaký vnitřní konflikt se v nás odehrává
2) Umíme ho pojmenovat a postavit se k němu čelem
3) Můžeme ho začít nějak řešit

nebo neřešit…?

Z osobní zkušenosti vím, že ne vždy je potřeba danou situaci nějak řešit. Velká úleva může nastat, pokud si situace „jen“ uvědomíme, pojmenujeme ji a nahlas řekneme „Takhle věc mě fakt štve.“ Někdy to vyzkoušejte. 😊

Chcete se naučit říkat NE? Praktický návod vám poskytne průvodce Detox mysli.

Jak tedy zjistíme, že k sobě nejsme upřímné?

1) Naslouchejme svým pocitům

Rozpor, který se odehrává mezi naší hlavou (logikou) a vnitřním přesvědčením (pocity) vytváří určité napětí, nervozitu, nesoustředěnost či podráždění.

Pokud se v nás tyto pocity objeví, je to první a skvělý krok k tomu, abychom s nimi pracovaly dále.

2) Představme si, že záleží jen na nás

Když už víme, že není něco v pořádku, představte si IDEÁLNÍ situaci bez rušivých elementů.

Tzn. já bych si představila mít kancelář jen pro sebe. Zamykala bych?
Ta z nás, kterou nenaplňuje práce, si může představit svět, ve kterém peníze, které tak nutně potřebuje, neexistují.

Jak byste se rozhodly v ideálním případě vy?

3) Konejme

Ne vždy můžeme (či chceme) udělat radikální rozhodnutí (např. opustit práci, na které jsme finančně závislé).

Můžeme si však nahlas říci, že jsme s něčím nespokojené. Tím začínáme samy k sobě budovat důvěru a můžeme vytvořit tak prostor pro kroky ke změně.

Držím nám palce 🙂